Milé děti, dnes se v rámci rozboru podíváme na zajímavý způsob, jak se při odpovědi na přímou otázku vyhnout veškeré zodpovědnosti a zároveň ze sebe udělat oběť. Analýzu provedeme na následujícím příkladu:
"Proč jsi mu to řekla?"
"On to ze mě vytáhl."
Z pohledu laika se nejedná o nic zvláštního, avšak při důkladném prozkoumání struktury otázky a hlavně odpovědi nalezneme hned několik vychytralých kliček, které indikují vysoký stupeň vychcanosti.
Za prvé, na otázku "Proč jsi mu to TY řekla?" by v nejzákladnější, ať už sebedebilnější podobě odpověď zněla "Protože jsem mu to JÁ řekla." V tomto případě ale respondent rovnou a velice agresivně mění aktivní osobu na ON, nemluvě o (za druhé) ostatních větných členech, které jsou vytvořeny tak, aby ON byl nějvětším hybatelem událostí, zatímco ona je pouhou pasivní databankou informací.
Správná a upřímná odpověď bez ochcávek by samozřejmě zněla "Protože jsem blbá / zlá / malá / hloupá / vychcaná / ubrečená / oportunistická / svině.".
Tato úžasná sémantická gymnastika vám umožní naprosto se zřeknout odpovědnosti za své činy, ať už je vám šestnáct a ty drogy jenom 'schováváte pro kamaráda', či jste prostě patetickejch slaboch.
Příště se podíváme na věty využívající, které často souvisí se stupněm odmítnutí či množstvím alkoholu v krvi, například:
"Já tě mám tak strašně ráda."
VS
"Já tě mám asi až moc ráda."
Přeji vám krásně vymrdaný den.
Reff Sojvil
pondělí 19. května 2014
středa 7. května 2014
Bolest: akt 1
září 2013
Potácim se přiožralej po bytě v půl sedmý ráno a cejtim se jako výplod fantazie nějakýho skandinávskýho režiséra na drogách. Uklízim a snažim se nepřemejšlet nad vystřízlivěním, který brzo přijde. A jde mi to naprosto skvěle. Ještěže mám tak hodný kamarády, kteří si u mě zapomínaj tabák.
Vlastně se nic moc neděje, to jenom ten absťák po dvou měsících kalení něvěstí nic dobrýho, společně se spoustou zážitků, který se nestíhaj vstřebávat do mojí zdemolovaný hlavy. O to si připadám jako větší idiot, když nejsem schopnej vypořádat se se svojí malichernou krizí, zatímco lidi kolem mě se dozvídaj, že jejich přátelé umíraj. Já jsem si tak maximálně uhnal karpální tunel z toho debilního zlozvyku mačkání tlačítka na odemykání mobilu každejch pět minut, abych se podíval, jestli mi náhodou někdo nepíše. Mezi půlnocí a šestou hodinou ranní se tak většinou neděje. Samota je asi největší nepřítel, a když se náhodou nepodaří sehnat nikoho ochotnýho stavit se večer s pivem nebo trávou (nebo obojím), čeká mě ošklivý dobrodružství probděný noci. Spát sice nemůžu, ale umím to docela dobře předstírat, hlavně když slyším za dveřmi hlasy.
Strkejte do mě silně, ať se zvládnu dopotácet z jednoho divnýho mejdanu na druhej, hlavně neztrácet úsměv a chodit s hlavou vztyčenou, abych náhodou někomu nezkazil náladu. Pokud mi narvete do prdele klacek a budete se mnou vystupovat jako břichomluvec, zřejmě nikdo nic nepozná, trapnej budu pořád stejně. Naštěstí mám svou virtuální zpovědnici, kde můžu téměř beztrestně fňukat jako malá blbá píča, dokud si mě nevygůglí můj zkurvenej fotr a nebude si mě chtít přidat do přátel. I když na druhou stranu, proč ne, jsme si nakonec velice podobní. Oba dva máme slabost pro chlast a oba dva jsme maniodepresivní sebelítostiví čůráci. Jedno z nejhorších zjištění posledních čtyřiadvaceti let dosahuje svého vrcholu.
Je paradoxně daleko jednodušší zvracet svoje debility pro cca čtyři sta potenciálních čtenářů, než se otevřít jedný osobě, zformulovat svý pocity do smysluplný podoby, svěřit se a ulevit si. Užijte si tento patetický článek, než zase přijdu k rozumu a smažu ho.
Potácim se přiožralej po bytě v půl sedmý ráno a cejtim se jako výplod fantazie nějakýho skandinávskýho režiséra na drogách. Uklízim a snažim se nepřemejšlet nad vystřízlivěním, který brzo přijde. A jde mi to naprosto skvěle. Ještěže mám tak hodný kamarády, kteří si u mě zapomínaj tabák.
Vlastně se nic moc neděje, to jenom ten absťák po dvou měsících kalení něvěstí nic dobrýho, společně se spoustou zážitků, který se nestíhaj vstřebávat do mojí zdemolovaný hlavy. O to si připadám jako větší idiot, když nejsem schopnej vypořádat se se svojí malichernou krizí, zatímco lidi kolem mě se dozvídaj, že jejich přátelé umíraj. Já jsem si tak maximálně uhnal karpální tunel z toho debilního zlozvyku mačkání tlačítka na odemykání mobilu každejch pět minut, abych se podíval, jestli mi náhodou někdo nepíše. Mezi půlnocí a šestou hodinou ranní se tak většinou neděje. Samota je asi největší nepřítel, a když se náhodou nepodaří sehnat nikoho ochotnýho stavit se večer s pivem nebo trávou (nebo obojím), čeká mě ošklivý dobrodružství probděný noci. Spát sice nemůžu, ale umím to docela dobře předstírat, hlavně když slyším za dveřmi hlasy.
Strkejte do mě silně, ať se zvládnu dopotácet z jednoho divnýho mejdanu na druhej, hlavně neztrácet úsměv a chodit s hlavou vztyčenou, abych náhodou někomu nezkazil náladu. Pokud mi narvete do prdele klacek a budete se mnou vystupovat jako břichomluvec, zřejmě nikdo nic nepozná, trapnej budu pořád stejně. Naštěstí mám svou virtuální zpovědnici, kde můžu téměř beztrestně fňukat jako malá blbá píča, dokud si mě nevygůglí můj zkurvenej fotr a nebude si mě chtít přidat do přátel. I když na druhou stranu, proč ne, jsme si nakonec velice podobní. Oba dva máme slabost pro chlast a oba dva jsme maniodepresivní sebelítostiví čůráci. Jedno z nejhorších zjištění posledních čtyřiadvaceti let dosahuje svého vrcholu.
Je paradoxně daleko jednodušší zvracet svoje debility pro cca čtyři sta potenciálních čtenářů, než se otevřít jedný osobě, zformulovat svý pocity do smysluplný podoby, svěřit se a ulevit si. Užijte si tento patetický článek, než zase přijdu k rozumu a smažu ho.
Bolest: akt 2
Nikdy jsme na sebe nekřičeli. Nikdy jsme se nedostali do euforickýho stavu nenávisti, házení věcí, breku, a následnýho vášnivýho objetí. Ze začátku to nebylo potřeba, protože jsme se milovali. Ke konci to nebylo možný, protože jsme se změnili.
Abych byl upřímnej, potřebuju se vykřičet.
Úplně jsem zapomněl, jaký to je, někoho milovat a důvěřovat mu tak moc, až to bolí. Protože jsme přece dospělí a tyhle věci neděláme. A nebudeme se o tom vůbec bavit.
Abych byl upřímnej, potřebuju se vykřičet.
Úplně jsem zapomněl, jaký to je, někoho milovat a důvěřovat mu tak moc, až to bolí. Protože jsme přece dospělí a tyhle věci neděláme. A nebudeme se o tom vůbec bavit.
Bolest: akt 3
Jsem taková obdoba poutě na maloměstě... chvíli tu je, a je to hrozná sranda, ale když zmizí, už si na ni nikdo nevzpomene.
Haha, čuráci! Velice oduševnělá metafora, co?!
Pobav se.
Vždyť je to takovej kokot! Podívej se na něj! Takovej vychrtlej hňup...
jsem to já, nebo on?
Chodí s holkou, nebo, jak se dnes s oblibou říká, 'je ve vztahu' s holkou, o který se ti zdá každou noc.
Přijdeš si směšnej sám sobě. Oprávněněněněně. něněněně. něně. ně.
A co s nim asi tak dělá? To samý, co dělala s tebou? V těch chvílích absolutní intimity a oboustranný důvěry?
Blbečku. Málem smíchy bleju.
Osekám to na dřeň.
'Zadní vrátka'.
Právě mi zazvonil mobil, což mě fakt v jednu chvíli potěšilo.
Ale mám jen vybitou baterku. Aspoň to bliká a zvoní!
A mám rozbitou hubu.
"Jsem ráda, že to tvý trápení skončilo."
řekla uvnitř mě, když jsem si hodil lano.
Haha, čuráci! Velice oduševnělá metafora, co?!
Pobav se.
Vždyť je to takovej kokot! Podívej se na něj! Takovej vychrtlej hňup...
jsem to já, nebo on?
Chodí s holkou, nebo, jak se dnes s oblibou říká, 'je ve vztahu' s holkou, o který se ti zdá každou noc.
Přijdeš si směšnej sám sobě. Oprávněněněněně. něněněně. něně. ně.
A co s nim asi tak dělá? To samý, co dělala s tebou? V těch chvílích absolutní intimity a oboustranný důvěry?
Blbečku. Málem smíchy bleju.
Osekám to na dřeň.
'Zadní vrátka'.
Právě mi zazvonil mobil, což mě fakt v jednu chvíli potěšilo.
Ale mám jen vybitou baterku. Aspoň to bliká a zvoní!
A mám rozbitou hubu.
"Jsem ráda, že to tvý trápení skončilo."
řekla uvnitř mě, když jsem si hodil lano.
středa 16. dubna 2014
Diplomka, sex a trápení
Milé Bravíčko,
psát bakalářku mi jde nějak moc snadno a rychle... asi bych měl trochu zvolnit, abych si taky užil ty stihomamy a zoufalý pláč týden před deadlinem, jenže já nemůžu za to, že jsem tak dobrej. Co mám dělat?
Zbyněk, 24 let.
Milý Zbyňku,
za pár tejdnů ti bude podělanejch pětadvacet. Přijde ti to jako 'rychlé psaní bakalářky'? 'se uklidni, blbečku.
PhDr. Jůlie Píčová
psát bakalářku mi jde nějak moc snadno a rychle... asi bych měl trochu zvolnit, abych si taky užil ty stihomamy a zoufalý pláč týden před deadlinem, jenže já nemůžu za to, že jsem tak dobrej. Co mám dělat?
Zbyněk, 24 let.
Milý Zbyňku,
za pár tejdnů ti bude podělanejch pětadvacet. Přijde ti to jako 'rychlé psaní bakalářky'? 'se uklidni, blbečku.
PhDr. Jůlie Píčová
čtvrtek 20. března 2014
O tom, že pomalu umíráme
Včerejší noc byla vskutku krásná. S tim pihatým Blonďákem, kterýho znám prakticky celej život, jsme do sebe do zavíračky klopili přibližně miliardy hektolitrů Jardy Jágra, absinthu, strohu a spousty dalších podobnejch sraček, který ti vypalujou díru do žaludku a rozemílaj mozek. Potom jsme seděli u mě doma na posteli a povídali si. Já kouřil jednu za druhou, on popíjel víno a vedli jsme velice sofistikované rozhovory.
O lásce a vztazích.
O kamarádství a upřímnosti.
O životě a politice.
O anarchii a nihilismu.
O tom, že pomalu umíráme.
Na tyhle všeobjímající diskuze je potřeba určitá dávka opilosti a platonický lásky. Byli jsme skvělí, na stejný vlně, oba stejně nasraný a zklamaný životem. Koukali jsme si navzájem do očí a věděli, že kdybychom se teď zvedli a vyrazili do noci, dokázali bychom romrdat celej svět na sračky. Běhali bychom v ulicích a házeli šutry do oken všech bejvalejch učitelů ze základky. Rozmazali bychom naše hovna po zdech každý policejní stanice, ukopli každej koš a značku, co by nám stála v cestě. Ukradli bychom auto a projeli s ním do obýváku starostova domu. Celý tohle zkurvený maloměsto zahalený tmou by patřilo nám.
Ale jenom jsme seděli a povídali si.
O tom, že bychom chtěli bejt teplý, abychom nemuseli řešit holky.
O databázích FBI a o křížení lidský rasy s mimozemšťany.
O třetí světový válce a o konspiračních teoriích.
O zmizelejch letadlech a zmizelejch nadějích.
O humanismu, o genocidě, o svědomí.
O tom, že pomalu umíráme.
Bloňdák je upřímnej a hodnej člověk a já si ho moc vážím.
A při jeho ranním odchodu mu zapomenu vrátit prachy, který mi včera půjčil.
...
Mám příliš mnoho starostí s mojí třeštící hlavou.
Ležim tu sám s kocovinou jako prase a jsem nadrženej.
"To je protože jak je tvoje tělo úplně v prdeli a všechno tě bolí, chce alespoň zažít něco hezkýho."
Pornografie. Juchů.
...
Ležim tu sám s kocovinou obklopenej pár kapesníkama značky Grand Finale a směju se. Ten člověk, kterej vymyslel takovejhle název pro kapesníky, by měl dostat nějakou medaili. Slyšim z kuchyně cizí hlas a záhy klepání na dveře.
Kurva vole, já chci spát.
Zvedám se a soukám na sebe kalhoty a nějaký tričko.
"Promiň, že tě budíme, ale potřebujem tady jeden podpis."
A hele, pán z pojišťovny. Nebo z banky. Nebo z nějaký podobný píčoviny.
"Dobrý den, já jsem nějaký jméno, který okamžitě zapomenu."
Je upravenej, ulízanej, vyžehlenej, navoněnej a já ho nemám rád. Reff Sojvil je smradlavej, unavenej, neumytej, smrdí mu z huby a já ho nemám rád. Krásnej svetřík, límeček, černý kalhoty, směšně velký hodinky. A já tady stojim v hadrech nasáknutejch takovým tim hnusným tabákovým smradem, jsem celej od kočičích chlupů, nemám na sobě ponožky a on mi podává ruku. A já se usmívám a taky mu podávám ruku. Tu samou ruku, která byla před pár okamžiky na mým tvrdým péru.
"To muselo bejt dlouhý, když spíte ještě v tuhle hodinu."
Dostávám mentální záchvat smíchu.
"Vždycky je to dlouhý. A tvrdý."
Trochu se usmívám. Konverzace. Hurá.
"A kam chodíte? Do Luny?"
Haha. Ty vypadáš přesně jako ten typ lidí, co chodí do těchle zbytečnejch podniků. S tou sračkou na vlasech a tvejma směšně velkejma hodinkama.
"Tam bych nevkročil ani za milion."
"Proč?" Ucukne pohledem a teď čumí na moje bosý chodidla.
"Debilní lidi."
Pokouším se zlomit rekord v co nejdelším a nejtrapnějším očním kontaktu na světě. Odpověď nepřichází, trochu mu cukne v koutku, šmejdí pohledem mezi mejma bosejma nohama a kočkama, který se kolem něj ochomejtaj a zasíraj mu jeho krásnej obleček chlupama. A mně hrozně smrdí z huby.
Usmívá se. Je to profík. Ráno vstane, nasadí na sebe tu krásnou masku, ten sympatickej zevnějšek, navoní se a s rozeběhem skočí do jezera plnýho sraček. Finanční sektor. Vzájemný lízání prdelí. Podpisy a razítka. Hovno na papíře. Hovna z pusy. Dej mi svý prachy, já ti dám hovno v krabici.
Je to hezkej týpek. Má dobrou pleť, je hladce oholenej. Hezký ruce, pěstěný nehty. Perfektní ksicht, zářivý bílý zuby. A nemá ani jednu jizvu.
Dobře mu tak, hajzlovi.
Slizoun odchází a já přemýšlím.
O lásce a vztazích.
O kamarádství a upřímnosti.
O životě a politice.
O anarchii a nihilismu.
O tom, že pomalu umíráme. Měli bychom běhat nahatý po náměstí a užívat si těch pár blbejch let, co existujou naše horký, pulzující těla. Srát na prachy, srát na politiku, srát už jenom z principu. Posrat pojišťováky a bankéře, posrat instituce, posrat hodnoty.
Jestli za mnou přijdeš a obejmeš mě, bude mi potěšením s tebou posrat svět.
Půjdeme spolu ruku v ruce vstříc západu slunce a celej ho posereme.
O lásce a vztazích.
O kamarádství a upřímnosti.
O životě a politice.
O anarchii a nihilismu.
O tom, že pomalu umíráme.
Na tyhle všeobjímající diskuze je potřeba určitá dávka opilosti a platonický lásky. Byli jsme skvělí, na stejný vlně, oba stejně nasraný a zklamaný životem. Koukali jsme si navzájem do očí a věděli, že kdybychom se teď zvedli a vyrazili do noci, dokázali bychom romrdat celej svět na sračky. Běhali bychom v ulicích a házeli šutry do oken všech bejvalejch učitelů ze základky. Rozmazali bychom naše hovna po zdech každý policejní stanice, ukopli každej koš a značku, co by nám stála v cestě. Ukradli bychom auto a projeli s ním do obýváku starostova domu. Celý tohle zkurvený maloměsto zahalený tmou by patřilo nám.
Ale jenom jsme seděli a povídali si.
O tom, že bychom chtěli bejt teplý, abychom nemuseli řešit holky.
O databázích FBI a o křížení lidský rasy s mimozemšťany.
O třetí světový válce a o konspiračních teoriích.
O zmizelejch letadlech a zmizelejch nadějích.
O humanismu, o genocidě, o svědomí.
O tom, že pomalu umíráme.
Bloňdák je upřímnej a hodnej člověk a já si ho moc vážím.
A při jeho ranním odchodu mu zapomenu vrátit prachy, který mi včera půjčil.
...
Mám příliš mnoho starostí s mojí třeštící hlavou.
Ležim tu sám s kocovinou jako prase a jsem nadrženej.
"To je protože jak je tvoje tělo úplně v prdeli a všechno tě bolí, chce alespoň zažít něco hezkýho."
Pornografie. Juchů.
...
Ležim tu sám s kocovinou obklopenej pár kapesníkama značky Grand Finale a směju se. Ten člověk, kterej vymyslel takovejhle název pro kapesníky, by měl dostat nějakou medaili. Slyšim z kuchyně cizí hlas a záhy klepání na dveře.
Kurva vole, já chci spát.
Zvedám se a soukám na sebe kalhoty a nějaký tričko.
"Promiň, že tě budíme, ale potřebujem tady jeden podpis."
A hele, pán z pojišťovny. Nebo z banky. Nebo z nějaký podobný píčoviny.
"Dobrý den, já jsem nějaký jméno, který okamžitě zapomenu."
Je upravenej, ulízanej, vyžehlenej, navoněnej a já ho nemám rád. Reff Sojvil je smradlavej, unavenej, neumytej, smrdí mu z huby a já ho nemám rád. Krásnej svetřík, límeček, černý kalhoty, směšně velký hodinky. A já tady stojim v hadrech nasáknutejch takovým tim hnusným tabákovým smradem, jsem celej od kočičích chlupů, nemám na sobě ponožky a on mi podává ruku. A já se usmívám a taky mu podávám ruku. Tu samou ruku, která byla před pár okamžiky na mým tvrdým péru.
"To muselo bejt dlouhý, když spíte ještě v tuhle hodinu."
Dostávám mentální záchvat smíchu.
"Vždycky je to dlouhý. A tvrdý."
Trochu se usmívám. Konverzace. Hurá.
"A kam chodíte? Do Luny?"
Haha. Ty vypadáš přesně jako ten typ lidí, co chodí do těchle zbytečnejch podniků. S tou sračkou na vlasech a tvejma směšně velkejma hodinkama.
"Tam bych nevkročil ani za milion."
"Proč?" Ucukne pohledem a teď čumí na moje bosý chodidla.
"Debilní lidi."
Pokouším se zlomit rekord v co nejdelším a nejtrapnějším očním kontaktu na světě. Odpověď nepřichází, trochu mu cukne v koutku, šmejdí pohledem mezi mejma bosejma nohama a kočkama, který se kolem něj ochomejtaj a zasíraj mu jeho krásnej obleček chlupama. A mně hrozně smrdí z huby.
Usmívá se. Je to profík. Ráno vstane, nasadí na sebe tu krásnou masku, ten sympatickej zevnějšek, navoní se a s rozeběhem skočí do jezera plnýho sraček. Finanční sektor. Vzájemný lízání prdelí. Podpisy a razítka. Hovno na papíře. Hovna z pusy. Dej mi svý prachy, já ti dám hovno v krabici.
Je to hezkej týpek. Má dobrou pleť, je hladce oholenej. Hezký ruce, pěstěný nehty. Perfektní ksicht, zářivý bílý zuby. A nemá ani jednu jizvu.
Dobře mu tak, hajzlovi.
Slizoun odchází a já přemýšlím.
O lásce a vztazích.
O kamarádství a upřímnosti.
O životě a politice.
O anarchii a nihilismu.
O tom, že pomalu umíráme. Měli bychom běhat nahatý po náměstí a užívat si těch pár blbejch let, co existujou naše horký, pulzující těla. Srát na prachy, srát na politiku, srát už jenom z principu. Posrat pojišťováky a bankéře, posrat instituce, posrat hodnoty.
Jestli za mnou přijdeš a obejmeš mě, bude mi potěšením s tebou posrat svět.
Půjdeme spolu ruku v ruce vstříc západu slunce a celej ho posereme.
pondělí 17. března 2014
Miluju tě
Cejtim vůni tvejch krásnejch dlouhejch vlasů a vim, že je všechno špatně. Víme to všichni. Řikáme to všichni. Přehlížíme to všichni. Ať uděláš cokoliv, někdo umře. Neexistuje lepší argument, než nůž z u mýho zápěstí a tvoje slzy. Však máš vždycky pravdu, a já cejtim tvojí bolest. Obdivuju jak dokážeš snášet, když ti všichni tolik ubližujou. Já ti ukážu svět. A když nebudeš chtít, rozmlátím ti hlavu o schody. Miluju tě.
Všechny otázky jsou špatně položený a všechny odpovědi jsou lži. Ze všech těch tvejch keců si pamatuju minimum. Jakmile nemluvíš o mně, tak radši zavři hubu. Ať tě ani nenapadne se rozhlížet. Pojďme se smířit s našema zkurvenejma životama, pojďme spolu překlenout všechny ty závistivý kecy, pojďme se uzavřít do mojí bubliny. Pojďme se ušukat k smrti. Rozkopu tvý zkurvený dveře.
Strčím sirku do zvonku. A nebo do tvýho oka.
Nekřič.
Vytvářim hodnoty. Snažim se změnit svůj život k lepšímu. A taky samozřejmě tvůj, tak laskavě zavři tu svou sprostou hubu, píčo. Jsem rád, že mi za to projevuješ vděčnost, ale ať už tě nevidim s tou blbou krávou... nemá mě ráda, tak proč se s ní bavíš? Ještěže se máme navzájem a nemusíme snášet tu parodii na společenskej život. Protentokrát tě pustím ven, ale moc si nezvykej. Budu čekat tři hodiny před hospodou na toho vypíčenýho barmana, kterýmus dala dýško. Kokot pozná, jak moc tě miluju.
Vyžívám se v těch situacích, o kterých stoprocentně vím, že ovlivní můj život takovým způsobem, že není cesty zpět. A ty? Zatímco budeš přemejšlet nad odpovědí, projedu všechny zprávy v tvým mobilu. A pak, až se budeš sbírat z podlahy s rozjebanym ksichtem, dopiju zbytek toho vína s platem stilnoxů a nasednu na první vlak, kterej uvidim. Ten stejnej vlak, před kterým bys měla svázaná ležet.
Už ti konečně došlo, kdo jsem?
Reff Sojvil
Všechny otázky jsou špatně položený a všechny odpovědi jsou lži. Ze všech těch tvejch keců si pamatuju minimum. Jakmile nemluvíš o mně, tak radši zavři hubu. Ať tě ani nenapadne se rozhlížet. Pojďme se smířit s našema zkurvenejma životama, pojďme spolu překlenout všechny ty závistivý kecy, pojďme se uzavřít do mojí bubliny. Pojďme se ušukat k smrti. Rozkopu tvý zkurvený dveře.
Strčím sirku do zvonku. A nebo do tvýho oka.
Nekřič.
Vytvářim hodnoty. Snažim se změnit svůj život k lepšímu. A taky samozřejmě tvůj, tak laskavě zavři tu svou sprostou hubu, píčo. Jsem rád, že mi za to projevuješ vděčnost, ale ať už tě nevidim s tou blbou krávou... nemá mě ráda, tak proč se s ní bavíš? Ještěže se máme navzájem a nemusíme snášet tu parodii na společenskej život. Protentokrát tě pustím ven, ale moc si nezvykej. Budu čekat tři hodiny před hospodou na toho vypíčenýho barmana, kterýmus dala dýško. Kokot pozná, jak moc tě miluju.
Vyžívám se v těch situacích, o kterých stoprocentně vím, že ovlivní můj život takovým způsobem, že není cesty zpět. A ty? Zatímco budeš přemejšlet nad odpovědí, projedu všechny zprávy v tvým mobilu. A pak, až se budeš sbírat z podlahy s rozjebanym ksichtem, dopiju zbytek toho vína s platem stilnoxů a nasednu na první vlak, kterej uvidim. Ten stejnej vlak, před kterým bys měla svázaná ležet.
Už ti konečně došlo, kdo jsem?
Reff Sojvil
neděle 9. března 2014
Bývalým rodičům, kamarádům, milenkám
Zajímalo by mě, jak často chodíš na můj profil a snažíš se najít nějakou spojitost mezi těma částečně fiktivníma kecama některýho z mých alter eg a tím, co se mezi námi stalo. I přes to, že již nejsme přáteli ani followery a léta se nevídáme, tak to děláme občas každej, když během osamělýho večera převezmu otěže ve všech těch nakaženejch hlavách. V rámci sebemrskačství přiživujeme svý falešný představy při sebemenší zmínce o čemkoli, co by se nás mohlo týkat, vytváříme nepravdivý scénáře a přikládáme jim zbytečně velkou hodnotu. Sypeme sůl do rány, která se v první řadě otevřela kvůli nějaký milostivý lži.
Hlavně nezapomínej: za svůj posranej život si nemůžeš sám. Jakýkoli špatný rozhodnutí, který uděláš, je chyba těch zmrdů, kterejma se obklopuješ. Neudělej tu hloupost, kterou učinilo už tolik naivních slabejch blbců, nepřebírej odpovědnost za svý činy a jejich důsledky. Vždycky se najde obětní beránek nebo ta správná výmluva, stačí se jen pořádně rozhlídnout. Nebuď hrdina. Všechno je lež. Máš na píču práci s malým platem? Za to můžou cikáni, ne tvoje neschopnost. Seš agresivní, když se vožereš? Tos zdědil po rodičích, který tě vychovali, s tim přece nic nenaděláš. Tvůj partner je ti nevěrnej? Je to chyba toho sráče nebo je to kurva, za to nemůže tvoje sobectví, s tebou přece musí bejt šťastnej každej.
Připadáš si jako oběť a řídíš se svojí vlastní verzí pravdy? Pak 'seš debil a všechno jde podle plánu. I když o tom nevíš, pořád čekáš, až se dozvíš celej příběh. Do tý doby kolem sebe kopej, a kopej tvrdě. Kaž vodu a lej do sebe a všech kolem jed, uzavři je do vakua a sleduj pomalou smrt. Schopnost kritickýho myšlení a logickýho uvažování už tě, zdá se, úplně opustilo. Pamatuješ si ještě na ty naše zhulenecký kecy o důležitosti kamarádství, lásky, oproštění se od vlastního ega? Zapomeň na ně. Gratuluji, zradil jsi všechno, čemu jsi kdy věřil. Jakmile se dostaneme do bodu fyzickýho násilí, moje práce je u konce. Nezbývá než si dát pár panáků na kuráž, sjet profily všech těch kriplů a vyrazit do boje. Slovy nedokážu vyjádřit, jak jsem na tebe hrdý.
Tvůj Reff Sojvil
Hlavně nezapomínej: za svůj posranej život si nemůžeš sám. Jakýkoli špatný rozhodnutí, který uděláš, je chyba těch zmrdů, kterejma se obklopuješ. Neudělej tu hloupost, kterou učinilo už tolik naivních slabejch blbců, nepřebírej odpovědnost za svý činy a jejich důsledky. Vždycky se najde obětní beránek nebo ta správná výmluva, stačí se jen pořádně rozhlídnout. Nebuď hrdina. Všechno je lež. Máš na píču práci s malým platem? Za to můžou cikáni, ne tvoje neschopnost. Seš agresivní, když se vožereš? Tos zdědil po rodičích, který tě vychovali, s tim přece nic nenaděláš. Tvůj partner je ti nevěrnej? Je to chyba toho sráče nebo je to kurva, za to nemůže tvoje sobectví, s tebou přece musí bejt šťastnej každej.
Připadáš si jako oběť a řídíš se svojí vlastní verzí pravdy? Pak 'seš debil a všechno jde podle plánu. I když o tom nevíš, pořád čekáš, až se dozvíš celej příběh. Do tý doby kolem sebe kopej, a kopej tvrdě. Kaž vodu a lej do sebe a všech kolem jed, uzavři je do vakua a sleduj pomalou smrt. Schopnost kritickýho myšlení a logickýho uvažování už tě, zdá se, úplně opustilo. Pamatuješ si ještě na ty naše zhulenecký kecy o důležitosti kamarádství, lásky, oproštění se od vlastního ega? Zapomeň na ně. Gratuluji, zradil jsi všechno, čemu jsi kdy věřil. Jakmile se dostaneme do bodu fyzickýho násilí, moje práce je u konce. Nezbývá než si dát pár panáků na kuráž, sjet profily všech těch kriplů a vyrazit do boje. Slovy nedokážu vyjádřit, jak jsem na tebe hrdý.
Tvůj Reff Sojvil
pátek 7. března 2014
Reff Sojvil, těší mě
Nesnášim výraz kvartální alkoholik. Poprvý jsem ho slyšel, když mi bylo jedenáct při jednom z ožraleckejch sebelítostivejch projevů svýho fotra během těch pár dní, co jsem u něj trávil prázdniny. Tenkrát jsem ještě žil v naivním přesvědčení, že nikdy nebudu kouřit ani pít, natož brát drogy, který nám ve škole prezentovali jako instantní přípravky na smrt. Většinu času u táty jsem strávil nakupovánim piv, popřípadě zahazovánim je do křoví u rybníka, aby už nechlastal. Bylo to přibližně v tý době, kdy se do mě poprvý pokusil strčit svý péro a kdy definitivně skončilo moje dětství.
Prvního jointa jsem dostal do ruky někdy ve dvanácti. Stal se ze mě příslušník frackovský generace, která trávila všechen svůj čas ve skejtparku vyráběním bong z pet lahví, chozením za školu a podplácením bezdomovců, aby nám koupili krabicový víno. Zatimco naše mámy si myslely, že přespáváme u kámoše, hrajeme playstation a čumíme na televizi, my jsme mezitim nocovali ve vchodech za výtahama ve smradu chcanek a vlastních i cizích blitek, protože jsme byli na sračky z pár piv a nějakýho přehnojenýho hulení. Škola nás připravila na život v tom smyslu, že jsme se naučili vyhejbat se společnejm šatnám kvůli kriplům, který si pořídili první devítku někdy v sedmnácti, a který se bavili šlapáním na hlavu komukoli, kdo byl zrovna po ruce. Většina z nich dneska sedí nebo hajluje v noci po městě.
Snili jsme o kariéře rock'n'rollovejch hvězd a prcání holek, což jsme si celkem dokázali vyplnit, až na ty prachy a slávu... a fakt, že ty holky většinou byly ožralý do němoty a my se je snažili hromadně vyprstit, aniž by se vzbudily. Pravda je, že ani neznám moc lidí, který by si pamatovali svůj první sex, všechno se většinou odehrávalo pod vlivem jakejchkoli substancí, který se nám dostaly pod ruku. I když to všechno zní hrozně šíleně, většina z nás přežila, což se nedá říct o našich iluzích o budoucnosti. Dospívání je asi jedna z nejodpornějších věcí, jakejma si můžeš projít, ale na druhou stranu závidim těm mladejm lidem, který zatim ještě nemusí kombinovat prášky s chlastem, aby se normálně vyspali.
"Musíš se prostě posunout ve svým životě dál, přestat ty věci řešit!"
Utíkání od čehokoli je sice jedna z mejch nejobdivuhodnějších vlastností (kromě flusání na zem), ale v některejch případech to připomíná rozbíhání se hlavou proti zdi a kochání se krvavejma flekama na omítce za doprovodu šílenýho smíchu. Tyhle rady od lidí žijících v bublině nesmyslnejch a naprosto nedůležitejch hodnot, kterejm řikaj život, jsou fakt k nezaplacení. Můžeš si ze mě zkusit udělat kamaráda, já ti popovídám o veškerejch svejch problémech, a třeba si budeme rozumět. Ale víš, jakej jsem zmrd. Jakmile se jednou otočíš zády, s rozeběhem narvu péro do tvý holky.
"Potřebuješ odbornou pomoc."
Všechno je lež. I když žiju jen v zákoutí jedný pomatený hlavy, jsem skutečnější, než 'si ochotnej si připustit. Jsem noční cesta taxíkem se zkrvaveným ksichtem. Jsem ten týpek, co se tajně prohrabuje v prášcích svejch rodičů a pak si honí ve tři odpoledne na hlavním nádraží. Jsem kvartální alkoholik a to nejhorší, co si dokážeš představit pod pojmem lidská bytost.
Jsem Reff Sojvil.
Prvního jointa jsem dostal do ruky někdy ve dvanácti. Stal se ze mě příslušník frackovský generace, která trávila všechen svůj čas ve skejtparku vyráběním bong z pet lahví, chozením za školu a podplácením bezdomovců, aby nám koupili krabicový víno. Zatimco naše mámy si myslely, že přespáváme u kámoše, hrajeme playstation a čumíme na televizi, my jsme mezitim nocovali ve vchodech za výtahama ve smradu chcanek a vlastních i cizích blitek, protože jsme byli na sračky z pár piv a nějakýho přehnojenýho hulení. Škola nás připravila na život v tom smyslu, že jsme se naučili vyhejbat se společnejm šatnám kvůli kriplům, který si pořídili první devítku někdy v sedmnácti, a který se bavili šlapáním na hlavu komukoli, kdo byl zrovna po ruce. Většina z nich dneska sedí nebo hajluje v noci po městě.
Snili jsme o kariéře rock'n'rollovejch hvězd a prcání holek, což jsme si celkem dokázali vyplnit, až na ty prachy a slávu... a fakt, že ty holky většinou byly ožralý do němoty a my se je snažili hromadně vyprstit, aniž by se vzbudily. Pravda je, že ani neznám moc lidí, který by si pamatovali svůj první sex, všechno se většinou odehrávalo pod vlivem jakejchkoli substancí, který se nám dostaly pod ruku. I když to všechno zní hrozně šíleně, většina z nás přežila, což se nedá říct o našich iluzích o budoucnosti. Dospívání je asi jedna z nejodpornějších věcí, jakejma si můžeš projít, ale na druhou stranu závidim těm mladejm lidem, který zatim ještě nemusí kombinovat prášky s chlastem, aby se normálně vyspali.
"Musíš se prostě posunout ve svým životě dál, přestat ty věci řešit!"
Utíkání od čehokoli je sice jedna z mejch nejobdivuhodnějších vlastností (kromě flusání na zem), ale v některejch případech to připomíná rozbíhání se hlavou proti zdi a kochání se krvavejma flekama na omítce za doprovodu šílenýho smíchu. Tyhle rady od lidí žijících v bublině nesmyslnejch a naprosto nedůležitejch hodnot, kterejm řikaj život, jsou fakt k nezaplacení. Můžeš si ze mě zkusit udělat kamaráda, já ti popovídám o veškerejch svejch problémech, a třeba si budeme rozumět. Ale víš, jakej jsem zmrd. Jakmile se jednou otočíš zády, s rozeběhem narvu péro do tvý holky.
"Potřebuješ odbornou pomoc."
Všechno je lež. I když žiju jen v zákoutí jedný pomatený hlavy, jsem skutečnější, než 'si ochotnej si připustit. Jsem noční cesta taxíkem se zkrvaveným ksichtem. Jsem ten týpek, co se tajně prohrabuje v prášcích svejch rodičů a pak si honí ve tři odpoledne na hlavním nádraží. Jsem kvartální alkoholik a to nejhorší, co si dokážeš představit pod pojmem lidská bytost.
Jsem Reff Sojvil.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky
(
Atom
)