O tom, že pomalu umíráme

Včerejší noc byla vskutku krásná. S tim pihatým Blonďákem, kterýho znám prakticky celej život, jsme do sebe do zavíračky klopili přibližně miliardy hektolitrů Jardy Jágra, absinthu, strohu a spousty dalších podobnejch sraček, který ti vypalujou díru do žaludku a rozemílaj mozek. Potom jsme seděli u mě doma na posteli a povídali si. Já kouřil jednu za druhou, on popíjel víno a vedli jsme velice sofistikované rozhovory.

O lásce a vztazích.
O kamarádství a upřímnosti.
O životě a politice.
O anarchii a nihilismu.
O tom, že pomalu umíráme.

Na tyhle všeobjímající diskuze je potřeba určitá dávka opilosti a platonický lásky. Byli jsme skvělí, na stejný vlně, oba stejně nasraný a zklamaný životem. Koukali jsme si navzájem do očí a věděli, že kdybychom se teď zvedli a vyrazili do noci, dokázali bychom romrdat celej svět na sračky. Běhali bychom v ulicích a házeli šutry do oken všech bejvalejch učitelů ze základky. Rozmazali bychom naše hovna po zdech každý policejní stanice, ukopli každej koš a značku, co by nám stála v cestě. Ukradli bychom auto a projeli s ním do obýváku starostova domu. Celý tohle zkurvený maloměsto zahalený tmou by patřilo nám.

Ale jenom jsme seděli a povídali si.

O tom, že bychom chtěli bejt teplý, abychom nemuseli řešit holky.
O databázích FBI a o křížení lidský rasy s mimozemšťany.
O třetí světový válce a o konspiračních teoriích.
O zmizelejch letadlech a zmizelejch nadějích.
O humanismu, o genocidě, o svědomí.
O tom, že pomalu umíráme.

Bloňdák je upřímnej a hodnej člověk a já si ho moc vážím.

A při jeho ranním odchodu mu zapomenu vrátit prachy, který mi včera půjčil.

...
Mám příliš mnoho starostí s mojí třeštící hlavou.

Ležim tu sám s kocovinou jako prase a jsem nadrženej.

"To je protože jak je tvoje tělo úplně v prdeli a všechno tě bolí, chce alespoň zažít něco hezkýho."

Pornografie. Juchů.

...
Ležim tu sám s kocovinou obklopenej pár kapesníkama značky Grand Finale a směju se. Ten člověk, kterej vymyslel takovejhle název pro kapesníky, by měl dostat nějakou medaili. Slyšim z kuchyně cizí hlas a záhy klepání na dveře.

Kurva vole, já chci spát.

Zvedám se a soukám na sebe kalhoty a nějaký tričko.

"Promiň, že tě budíme, ale potřebujem tady jeden podpis."

A hele, pán z pojišťovny. Nebo z banky. Nebo z nějaký podobný píčoviny.

"Dobrý den, já jsem nějaký jméno, který okamžitě zapomenu."

Je upravenej, ulízanej, vyžehlenej, navoněnej a já ho nemám rád. Reff Sojvil je smradlavej, unavenej, neumytej, smrdí mu z huby a já ho nemám rád. Krásnej svetřík, límeček, černý kalhoty, směšně velký hodinky. A já tady stojim v hadrech nasáknutejch takovým tim hnusným tabákovým smradem, jsem celej od kočičích chlupů, nemám na sobě ponožky a on mi podává ruku. A já se usmívám a taky mu podávám ruku. Tu samou ruku, která byla před pár okamžiky na mým tvrdým péru.

"To muselo bejt dlouhý, když spíte ještě v tuhle hodinu."

Dostávám mentální záchvat smíchu.

"Vždycky je to dlouhý. A tvrdý."

Trochu se usmívám. Konverzace. Hurá.

"A kam chodíte? Do Luny?"

Haha. Ty vypadáš přesně jako ten typ lidí, co chodí do těchle zbytečnejch podniků. S tou sračkou na vlasech a tvejma směšně velkejma hodinkama.

"Tam bych nevkročil ani za milion."

"Proč?" Ucukne pohledem a teď čumí na moje bosý chodidla.

"Debilní lidi."

Pokouším se zlomit rekord v co nejdelším a nejtrapnějším očním kontaktu na světě. Odpověď nepřichází, trochu mu cukne v koutku, šmejdí pohledem mezi mejma bosejma nohama a kočkama, který se kolem něj ochomejtaj a zasíraj mu jeho krásnej obleček chlupama. A mně hrozně smrdí z huby.

Usmívá se. Je to profík. Ráno vstane, nasadí na sebe tu krásnou masku, ten sympatickej zevnějšek, navoní se a s rozeběhem skočí do jezera plnýho sraček. Finanční sektor. Vzájemný lízání prdelí. Podpisy a razítka. Hovno na papíře. Hovna z pusy. Dej mi svý prachy, já ti dám hovno v krabici.

Je to hezkej týpek. Má dobrou pleť, je hladce oholenej. Hezký ruce, pěstěný nehty. Perfektní ksicht, zářivý bílý zuby. A nemá ani jednu jizvu.

Dobře mu tak, hajzlovi.

Slizoun odchází a já přemýšlím.

O lásce a vztazích.
O kamarádství a upřímnosti.
O životě a politice.
O anarchii a nihilismu.
O tom, že pomalu umíráme. Měli bychom běhat nahatý po náměstí a užívat si těch pár blbejch let, co existujou naše horký, pulzující těla. Srát na prachy, srát na politiku, srát už jenom z principu. Posrat pojišťováky a bankéře, posrat instituce, posrat hodnoty.

Jestli za mnou přijdeš a obejmeš mě, bude mi potěšením s tebou posrat svět.

Půjdeme spolu ruku v ruce vstříc západu slunce a celej ho posereme.