Milé děti, dnes se v rámci rozboru podíváme na zajímavý způsob, jak se při odpovědi na přímou otázku vyhnout veškeré zodpovědnosti a zároveň ze sebe udělat oběť. Analýzu provedeme na následujícím příkladu:
"Proč jsi mu to řekla?"
"On to ze mě vytáhl."
Z pohledu laika se nejedná o nic zvláštního, avšak při důkladném prozkoumání struktury otázky a hlavně odpovědi nalezneme hned několik vychytralých kliček, které indikují vysoký stupeň vychcanosti.
Za prvé, na otázku "Proč jsi mu to TY řekla?" by v nejzákladnější, ať už sebedebilnější podobě odpověď zněla "Protože jsem mu to JÁ řekla." V tomto případě ale respondent rovnou a velice agresivně mění aktivní osobu na ON, nemluvě o (za druhé) ostatních větných členech, které jsou vytvořeny tak, aby ON byl nějvětším hybatelem událostí, zatímco ona je pouhou pasivní databankou informací.
Správná a upřímná odpověď bez ochcávek by samozřejmě zněla "Protože jsem blbá / zlá / malá / hloupá / vychcaná / ubrečená / oportunistická / svině.".
Tato úžasná sémantická gymnastika vám umožní naprosto se zřeknout odpovědnosti za své činy, ať už je vám šestnáct a ty drogy jenom 'schováváte pro kamaráda', či jste prostě patetickejch slaboch.
Příště se podíváme na věty využívající, které často souvisí se stupněm odmítnutí či množstvím alkoholu v krvi, například:
"Já tě mám tak strašně ráda."
VS
"Já tě mám asi až moc ráda."
Přeji vám krásně vymrdaný den.
Reff Sojvil
pondělí 19. května 2014
středa 7. května 2014
Bolest: akt 1
září 2013
Potácim se přiožralej po bytě v půl sedmý ráno a cejtim se jako výplod fantazie nějakýho skandinávskýho režiséra na drogách. Uklízim a snažim se nepřemejšlet nad vystřízlivěním, který brzo přijde. A jde mi to naprosto skvěle. Ještěže mám tak hodný kamarády, kteří si u mě zapomínaj tabák.
Vlastně se nic moc neděje, to jenom ten absťák po dvou měsících kalení něvěstí nic dobrýho, společně se spoustou zážitků, který se nestíhaj vstřebávat do mojí zdemolovaný hlavy. O to si připadám jako větší idiot, když nejsem schopnej vypořádat se se svojí malichernou krizí, zatímco lidi kolem mě se dozvídaj, že jejich přátelé umíraj. Já jsem si tak maximálně uhnal karpální tunel z toho debilního zlozvyku mačkání tlačítka na odemykání mobilu každejch pět minut, abych se podíval, jestli mi náhodou někdo nepíše. Mezi půlnocí a šestou hodinou ranní se tak většinou neděje. Samota je asi největší nepřítel, a když se náhodou nepodaří sehnat nikoho ochotnýho stavit se večer s pivem nebo trávou (nebo obojím), čeká mě ošklivý dobrodružství probděný noci. Spát sice nemůžu, ale umím to docela dobře předstírat, hlavně když slyším za dveřmi hlasy.
Strkejte do mě silně, ať se zvládnu dopotácet z jednoho divnýho mejdanu na druhej, hlavně neztrácet úsměv a chodit s hlavou vztyčenou, abych náhodou někomu nezkazil náladu. Pokud mi narvete do prdele klacek a budete se mnou vystupovat jako břichomluvec, zřejmě nikdo nic nepozná, trapnej budu pořád stejně. Naštěstí mám svou virtuální zpovědnici, kde můžu téměř beztrestně fňukat jako malá blbá píča, dokud si mě nevygůglí můj zkurvenej fotr a nebude si mě chtít přidat do přátel. I když na druhou stranu, proč ne, jsme si nakonec velice podobní. Oba dva máme slabost pro chlast a oba dva jsme maniodepresivní sebelítostiví čůráci. Jedno z nejhorších zjištění posledních čtyřiadvaceti let dosahuje svého vrcholu.
Je paradoxně daleko jednodušší zvracet svoje debility pro cca čtyři sta potenciálních čtenářů, než se otevřít jedný osobě, zformulovat svý pocity do smysluplný podoby, svěřit se a ulevit si. Užijte si tento patetický článek, než zase přijdu k rozumu a smažu ho.
Potácim se přiožralej po bytě v půl sedmý ráno a cejtim se jako výplod fantazie nějakýho skandinávskýho režiséra na drogách. Uklízim a snažim se nepřemejšlet nad vystřízlivěním, který brzo přijde. A jde mi to naprosto skvěle. Ještěže mám tak hodný kamarády, kteří si u mě zapomínaj tabák.
Vlastně se nic moc neděje, to jenom ten absťák po dvou měsících kalení něvěstí nic dobrýho, společně se spoustou zážitků, který se nestíhaj vstřebávat do mojí zdemolovaný hlavy. O to si připadám jako větší idiot, když nejsem schopnej vypořádat se se svojí malichernou krizí, zatímco lidi kolem mě se dozvídaj, že jejich přátelé umíraj. Já jsem si tak maximálně uhnal karpální tunel z toho debilního zlozvyku mačkání tlačítka na odemykání mobilu každejch pět minut, abych se podíval, jestli mi náhodou někdo nepíše. Mezi půlnocí a šestou hodinou ranní se tak většinou neděje. Samota je asi největší nepřítel, a když se náhodou nepodaří sehnat nikoho ochotnýho stavit se večer s pivem nebo trávou (nebo obojím), čeká mě ošklivý dobrodružství probděný noci. Spát sice nemůžu, ale umím to docela dobře předstírat, hlavně když slyším za dveřmi hlasy.
Strkejte do mě silně, ať se zvládnu dopotácet z jednoho divnýho mejdanu na druhej, hlavně neztrácet úsměv a chodit s hlavou vztyčenou, abych náhodou někomu nezkazil náladu. Pokud mi narvete do prdele klacek a budete se mnou vystupovat jako břichomluvec, zřejmě nikdo nic nepozná, trapnej budu pořád stejně. Naštěstí mám svou virtuální zpovědnici, kde můžu téměř beztrestně fňukat jako malá blbá píča, dokud si mě nevygůglí můj zkurvenej fotr a nebude si mě chtít přidat do přátel. I když na druhou stranu, proč ne, jsme si nakonec velice podobní. Oba dva máme slabost pro chlast a oba dva jsme maniodepresivní sebelítostiví čůráci. Jedno z nejhorších zjištění posledních čtyřiadvaceti let dosahuje svého vrcholu.
Je paradoxně daleko jednodušší zvracet svoje debility pro cca čtyři sta potenciálních čtenářů, než se otevřít jedný osobě, zformulovat svý pocity do smysluplný podoby, svěřit se a ulevit si. Užijte si tento patetický článek, než zase přijdu k rozumu a smažu ho.
Bolest: akt 2
Nikdy jsme na sebe nekřičeli. Nikdy jsme se nedostali do euforickýho stavu nenávisti, házení věcí, breku, a následnýho vášnivýho objetí. Ze začátku to nebylo potřeba, protože jsme se milovali. Ke konci to nebylo možný, protože jsme se změnili.
Abych byl upřímnej, potřebuju se vykřičet.
Úplně jsem zapomněl, jaký to je, někoho milovat a důvěřovat mu tak moc, až to bolí. Protože jsme přece dospělí a tyhle věci neděláme. A nebudeme se o tom vůbec bavit.
Abych byl upřímnej, potřebuju se vykřičet.
Úplně jsem zapomněl, jaký to je, někoho milovat a důvěřovat mu tak moc, až to bolí. Protože jsme přece dospělí a tyhle věci neděláme. A nebudeme se o tom vůbec bavit.
Bolest: akt 3
Jsem taková obdoba poutě na maloměstě... chvíli tu je, a je to hrozná sranda, ale když zmizí, už si na ni nikdo nevzpomene.
Haha, čuráci! Velice oduševnělá metafora, co?!
Pobav se.
Vždyť je to takovej kokot! Podívej se na něj! Takovej vychrtlej hňup...
jsem to já, nebo on?
Chodí s holkou, nebo, jak se dnes s oblibou říká, 'je ve vztahu' s holkou, o který se ti zdá každou noc.
Přijdeš si směšnej sám sobě. Oprávněněněněně. něněněně. něně. ně.
A co s nim asi tak dělá? To samý, co dělala s tebou? V těch chvílích absolutní intimity a oboustranný důvěry?
Blbečku. Málem smíchy bleju.
Osekám to na dřeň.
'Zadní vrátka'.
Právě mi zazvonil mobil, což mě fakt v jednu chvíli potěšilo.
Ale mám jen vybitou baterku. Aspoň to bliká a zvoní!
A mám rozbitou hubu.
"Jsem ráda, že to tvý trápení skončilo."
řekla uvnitř mě, když jsem si hodil lano.
Haha, čuráci! Velice oduševnělá metafora, co?!
Pobav se.
Vždyť je to takovej kokot! Podívej se na něj! Takovej vychrtlej hňup...
jsem to já, nebo on?
Chodí s holkou, nebo, jak se dnes s oblibou říká, 'je ve vztahu' s holkou, o který se ti zdá každou noc.
Přijdeš si směšnej sám sobě. Oprávněněněněně. něněněně. něně. ně.
A co s nim asi tak dělá? To samý, co dělala s tebou? V těch chvílích absolutní intimity a oboustranný důvěry?
Blbečku. Málem smíchy bleju.
Osekám to na dřeň.
'Zadní vrátka'.
Právě mi zazvonil mobil, což mě fakt v jednu chvíli potěšilo.
Ale mám jen vybitou baterku. Aspoň to bliká a zvoní!
A mám rozbitou hubu.
"Jsem ráda, že to tvý trápení skončilo."
řekla uvnitř mě, když jsem si hodil lano.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky
(
Atom
)