září 2013
Potácim se přiožralej po bytě v půl sedmý ráno a cejtim se jako výplod fantazie nějakýho skandinávskýho režiséra na drogách. Uklízim a snažim se nepřemejšlet nad vystřízlivěním, který brzo přijde. A jde mi to naprosto skvěle. Ještěže mám tak hodný kamarády, kteří si u mě zapomínaj tabák.
Vlastně se nic moc neděje, to jenom ten absťák po dvou měsících kalení něvěstí nic dobrýho, společně se spoustou zážitků, který se nestíhaj vstřebávat do mojí zdemolovaný hlavy. O to si připadám jako větší idiot, když nejsem schopnej vypořádat se se svojí malichernou krizí, zatímco lidi kolem mě se dozvídaj, že jejich přátelé umíraj. Já jsem si tak maximálně uhnal karpální tunel z toho debilního zlozvyku mačkání tlačítka na odemykání mobilu každejch pět minut, abych se podíval, jestli mi náhodou někdo nepíše. Mezi půlnocí a šestou hodinou ranní se tak většinou neděje. Samota je asi největší nepřítel, a když se náhodou nepodaří sehnat nikoho ochotnýho stavit se večer s pivem nebo trávou (nebo obojím), čeká mě ošklivý dobrodružství probděný noci. Spát sice nemůžu, ale umím to docela dobře předstírat, hlavně když slyším za dveřmi hlasy.
Strkejte do mě silně, ať se zvládnu dopotácet z jednoho divnýho mejdanu na druhej, hlavně neztrácet úsměv a chodit s hlavou vztyčenou, abych náhodou někomu nezkazil náladu. Pokud mi narvete do prdele klacek a budete se mnou vystupovat jako břichomluvec, zřejmě nikdo nic nepozná, trapnej budu pořád stejně. Naštěstí mám svou virtuální zpovědnici, kde můžu téměř beztrestně fňukat jako malá blbá píča, dokud si mě nevygůglí můj zkurvenej fotr a nebude si mě chtít přidat do přátel. I když na druhou stranu, proč ne, jsme si nakonec velice podobní. Oba dva máme slabost pro chlast a oba dva jsme maniodepresivní sebelítostiví čůráci. Jedno z nejhorších zjištění posledních čtyřiadvaceti let dosahuje svého vrcholu.
Je paradoxně daleko jednodušší zvracet svoje debility pro cca čtyři sta potenciálních čtenářů, než se otevřít jedný osobě, zformulovat svý pocity do smysluplný podoby, svěřit se a ulevit si. Užijte si tento patetický článek, než zase přijdu k rozumu a smažu ho.
Žádné komentáře :
Okomentovat